Znala jsem jednu ženu, byla krásná, dokonce bych řekla překrásná, měla něco kolem 40 let. Působila velmi mile, trošku ostýchavě, ale přátelsky. Měla manžela, který ji bil. Dlouho to nikdo netušil, až když jednou přišla do práce a měla opuchlý, namodralý obličej, tak se to rozkřiklo. Řekla to konečně svým blízkým a ti ji dostali ze spárů toho násilníka, odstěhovali ji a jemu povyhrožovali policií. Uběhlo pár měsíců a potkala jsem ji ve vinárně, byla s jiným mužem. Dala jsem se s ní chvilku do řeči a něco mi přišlo divné, byla ještě zamlklejší, i když se snažila působit přesně naopak. Sice mě napadlo, že je třeba po dlouhé době s někým novým venku, ale přesto jsem na naše setkání nemohla zapomenout. Zeptala jsem se po pár týdnech naší společné známé, jak se ona žena má. Už jen z výrazu tváře dotázané by se dalo vyčíst, že asi ne moc dobře. Našla si prý nového partnera, toho stejného, se kterým jsem ji potkala onehdy ve vinárně. Díky němu skončila v nemocnici se zlomenou rukou a pohmožděninami po celém těle. Je to dost tvrdý příběh k tématu, o kterém se chci dnes více rozepsat, ale je to perfektní ukázkový příběh PŘIJATÉ ROLE dané ženy. Role, kterou si nejspíš hlavou/rozumem neuvědomuje, ale do níž ji dostalo její podvědomí, na základě kterého se nějak chová a na základě kterého vydává signály ke všem ostatním, kteří se v jejím životě objevují. ONA BYLA V ROLI OBĚTI a co potřebuje každá oběť? SVÉHO TYRANA. A tak si ho podvědomě do svého života vždy přivede, aby mohla zůstat ve své nastavené roli do chvíle, dokud s tím skutečně nebude chtít něco dělat a nezmění nastavení svého podvědomí. Ano, i to je možné a není to tak těžké, jak se může na první pohled zdát.
Ráda bych jenom podotkla, že absolutně nesouhlasím s žádnými projevy násilí a netvrdím, že si za jakékoli nepráví může někdo sám, jenom poukazuji na to, co umí způsobit naše podvědomí, jehož obsah téměř nikdo z nás nezná. A dnešní téma je vlastně celé o podvědomí. Pokud vás to zajímá a chcete trošičku poodkrýt to tajemno, kterým je to zahalené, s radostí vás všechny zvu k přečtení. Pokud je vám to ale cizí a cítíte se nepříjemně, tak i to je samozřejmě v pořádku a pokračovat dál nemusíte.
PODVĚDOMÍ v KOSTCE
Podvědomí je takový náš ovládací mechanismus, který je ovlivněn NAPROSTO VŠÍM: Dětstvím, celým průběhem současného života, rodiči, přáteli, sociální skupinou, ve které žijeme, našim okolím, náboženstvím a ať už těmto oblastem věříme nebo ne, tak v neposlední řadě i minulými životy a pokrevní linií, ze které pocházíme. Krev je nejen nositelkou genetické informace, ale také velké spousty dalších informací. Slyšíte ve svých slovech svého rodiče nebo prarodiče? Vidíte je ve svých činech? Dějí se vám v životě situace, které nepovažujete za normální a absolutně nechápete, jak jste se k nim mohli dopracovat, když vaše myšlenky směřují naprosto odlišným směrem? Tatínek opustil mámu, měl milenky, zanedbával vás a vám je teď 40 let a vaše vztahy se rovnají ničemu, protože to vždy ztroskotalo, jakmile už to mělo být vážnější? To všechno a věřte mi, že MNOHEM, MNOHEM VÍC OVLÁDÁ NAŠE PODVĚDOMÍ. Každé slovo, které na nás v dětství nějak zapůsobilo, každá informace, která se teď kolem nás mihne, každý život, který jsme prožili, to všechno si naše jádro (nebo spíš duše) pamatuje, a to všechno dřív či později použije proti nám. Nebo pro nás.
Nejdůležitější je však uvědomění si faktu, že JÁ JSEM VYSÍLAČ, KTERÝ VYSÍLÁ A NA NĚJŽ OKOLÍ POUZE REAGUJE. Těžká a velmi neoblíbená pravda je, že si každý z nás za všechno, co se mu děje v životě, může sám. Neříkám, že jsme si to dobrovolně (nebo snad vědomě) přivodili, spíš to tak vyplynulo z nás a našeho nastavení. Toto všechno je důležité pro to, abyste přečetli následující text tak, jak je zamýšlen… Tak jdeme na to…
Když se mě kamarádky ptají na názor na jejich nového partnera, vždycky se jich zeptám:
A V JAKÉM JSI BYLA ROZPOLOŽENÍ, KDYŽ JSTE SE POTKALI?
Nejde vůbec o to, co zrovna v ten moment chtěla, myslela si, nalhávala si a tak...jde o skutečné vnitřní prožitky. Takže moje otázky pak vždycky zní: V jakém jsi byla rozpoložení? Smutná, opuštěná, zraněná? Nebo šťastná, veselá, spokojená? Jaká doopravdy, čestně, a nejen v daný moment vašeho setkání, ale celkově?
Proč se tak blbě ptám? Protože všechny odpovědi jsou v nás samých a taky proto, že podle zákona rezonance a podle úvodu už je nám jasné, že CO DO SVĚTA VYSÍLÁM, TO SE MI VRACÍ. A nejde o žádné účelové vysílání pozitiva, srdíček a nadužívání slova láska. Jde o pravou podstatu nás samotných.
Láska je slepá, takže neočekávejme, že bychom kdy prohlédli všechno hned na startu, ale pokud se chceme skutečně dozvědět, kdo stojí naproti nám, stačí se podívat do svého nejhlubšího nitra a odpovědi začnou vyplouvat na povrch samy, tedy, jsme-li k sobě samým skutečně upřímní. I podle našich předešlých vztahů se dá leccos vydedukovat a když zabrousíme do vztahu našich rodičů, prarodičů nebo vztahu někoho z našeho blízkého okolí, máme celou rovnici i se všemi neznámými rozlousknutou. Nebudu lhát, chce to hodně sebereflexe i v momentech nejtěžších, a ne všichni tak získáme pravdivé odpovědi pramenící z nás, protože je velmi těžké si přiznat, že to, že nás například někdo podvedl či opustil, jsme podnítili my sami.
Uvedu na příkladu:
Dívka a chlapec se znali pár let, kroužili kolem sebe, až nastal konečně moment, kdy mezi nimi cosi vzniklo. Měli se rádi, byli přátelé a ve spoustě věcech si byli velmi podobní. Ani jeden netušili o existenci nějakého podvědomí a žili vždy tím, co bylo v daný moment. Po nějaké době začali mluvit o vztahu dlouhodobém, o rodině, dětech a takovém tom domácím štěstí. Oba si mysleli, že po tom všem touží. Abychom ale skutečně pochopili jejich pohnutky, je potřeba se podívat do jejich dětství a dospívání (vynechme minulé životy a rod, aby to nebylo matoucí). On pocházel z rodiny komplikované, kde je otec opustil velmi brzy a žádná adekvátní náhrada se nekonala. Matka svoje city vůči dětem projevovala jen velmi málo a hodně, chtělo by se říct, špatně. Byla podváděnou a opuštěnou ženou, jinak to tedy bohužel neuměla. Chlapec si tak do všech dívek reflektoval matku a toužil po lásce tak strašně moc, až dívku, mimo jiné, dusil. I dívka však pocházela z rodiny komplikované. Vztah mezi jejími rodiči nebyl dobrým příkladem pro to, aby ji mohl naučit zdravým základům pro jakékoli partnerství. Přesto, že v tu chvíli vůbec netušila, že byla nechtěným dítětem, věděla zcela jasně jinou věc, tedy to, že děti mít nechce. Moc o tom nemluvila, aby nebyla odsuzována za tento názor. Rozhodně to ani nebyla ta z dívek, která by si jakkoli vysnila svůj svatební den. To všechno ji doslova děsilo. Absolutně netušila proč, ale neuměla to jakkoli vyřešit. Vlastně to ani nechtěla vyřešit. Taková prostě byla a říkala si, že je to v pořádku. Každopádně, vztah dívky s chlapcem po nějakou dobu pokračoval. Bylo v něm spoustu hádek a nedůvěry. Bylo v něm spoustu slz, divného chování, naschválů a ironie. Chlapec se jednou zeptal dívky, jestli by s ním nechtěla žít a ona řekla ne. Proč? Ani vlastně neuměla odpovědět proč ne. Dívka v slzách žádala po chlapci, aby ji přijal a pochopil, ale ani to se nestalo, jenom do ní neustále ryl a ryl. Mysleli si, že spolu chtějí být, ale být spolu v žádném případě nemohli a neuměli. Logický důvod? Vesměs žádný. Pocity? Velmi bolestivé.
Tak jak myslíte, že tento vztah dopadl?
Máte pravdu, špatně.
Ve skutečnosti byli oba velmi hluboce raněni těmi, kteří měli budovat jejich sebevědomí, umění soužití v láskyplném vztahu a taky důvěru. Jak by to asi mohlo skončit jinak? Sice spolu mluvili o lásce, o společné budoucnosti, a nejspíš to mysleli i vážně, ale šance na naplnění něčeho takového bez toho, aniž by se vyčistilo jejich jádro, vlastně nebylo vůbec možné. Jeden druhého si přitáhli do svého života, protože zákon rezonance funguje vždy na 100%. Dvě ublížené duše vibrovaly na stejné frekvenci, kde se potkaly. Ve své podstatě tak jejich podvědomí vysílalo jasnou zprávu. VZTAH = BOLEST, NEBEZPEČÍ, ŠPATNÝ KONEC. A jak se těmto všem obtížím a bolestem mohli vyhnout? Tím, že vztah mít nebudou. Pokud ho měli, tak se už jejich podvědomé reakce postaraly o to, aby netrval dlouho.
Co z toho všeho pramení? Možná snad jen zamyšlení. Pokud se mi za posledních pár let nevydařil žádný vztah, i když se o to snažím a mám zájem, nejspíš bude někde ve skrytu duše cosi schovaného. Jasně, je tu i ta možnost, že o žádný vztah nestojím a užívám si to i tak. TO JE V POŘÁDKU A JE TO SKVĚLÝ. Tady ale neřešíme šťastné svobodné ženy nebo muže, ale ty, kteří by to štěstí rádi sdíleli s někým druhým a zatím jenom neví, jak toho správného či tu správnou přitáhnout do svého Vesmíru.
V dalším díle zkusíme propátrat společně cesty, kterými se člověk za tím svým štěstím může vydat.
