S.O.S. tady psychika

aneb Jak naše podvědomí volá o pomoc, zatímco my si zacpáváme uši 

Tichá země

Někdy mám pocit, že svět kolem mě umřel.
Ne tiše.
Se vší tou bolestí, co zůstane po špatném rozchodu, po zradě, po lži, které jste uvěřili.

Vím, že mám lidi, kteří mě mají rádi. Vážně, vím to.
Máma, co pořád volá. Kamarádka, co kdysi posílala pozvánky na večeře. Bratr, co se tváří, že mě chápe.
Ale stejně, když je vidím, cítím jen... odpor.

A přátelé?
Občas vidím zprávy, které jsem jim psala – staré, nepřečtené, s datem, které už dávno nic neznamená. Občas cítím v hrudi bolest, která není tělesná. Jako když si vzpomenete na dům, který shořel, ale vy se k němu pořád vracíte. No nic, kdyby někdo zaklepal na dveře, asi bych se schovala pod stůl a doufala, že odejde. Protiví se mi...všichni.

Protiví se mi jejich úsměvy.
Jejich štěstí mě bodá jako nůž v břiše.
Chci je od sebe odhánět.
Být zlá.
Kousat.
Škrábat.

A taky to dělám. Nekontrolovatelně útočím, nenávidím, ječím. Proč? To je moje věc! 
Jedno jediné slovo. Jediný pohled. Nestačí mi, aby se stáhli, aby si mě přestali všímat. Aby odešli. 
Chci, aby všichni cítili stejnou bolest, jako citítím já. Je mi ukradený, že si za ni můžu sama. Budou trpět.

A pak jsem tu zase sama.
S vinou těžkou jako kámen na hrudi.
A přece... nic nezměním.
Neudělám krok zpátky.
Nezavolám.
Neřeknu: ,,Promiň."

Ne.
Zůstávám. Já problém nemám!!

Sedím večer na gauči, pod dekou, s tím samým filmem, který si pouštím dokola a dokola.
Znám každou repliku nazpaměť.
Znám každou chybu ve scénáři.
A taky znám každou lež, kterou si sama sobě servíruju jako dezert.

Ach jo, jsem pořád tak unavená. Proč musím zrovna já pořád tak trpět? Čím jsem si to zasloužila? 
Tělo si žádá pozornost: nespím, mám bolesti hlavy, kolena mě bolí bez příčiny...Kolikrát už jsem byla v nemocnici? Doktoři krčí rameny. Já krčím rameny taky. Není to nemocí, je to něčím horším.

Je to mnou.

Občas se přistihnu, jak sedím u okna a představuju si jiný život.  Jiné město. Jiné jméno. Jiná minulost. Jiné já, které se umí smát správným věcem, které má někoho, kdo ho drží za ruku. A já se poprvé za tu ruku nechám vést.
Prostě, jiný příběh, kde bych nebyla tímhle... troskou.

Ale nic z toho se nikdy nestane.
Protože já ani nevstanu ze židle.

Hniju.
Přímo tady.
Přímo teď.
Ve vlastní bolesti, která je tak známá, že by mohla mít moje jméno.

A přesto...
Někde hluboko.
Pod tím vším bahnem a nicotou.
Je hlas.

Ne silný.
Ne naléhavý.

Ale je tam.

Šeptá.

Že tohle nemusí být konec.

Že jeden krok, možná nejdřív jen v hlavě, pak v těle, by mohl všechno změnit.

Ale pro dnešek...

Ještě zůstanu.
Ještě se budu litovat.
Ještě budu ničit všechny, které bych měla milovat.

A možná, zítra, kdo ví... možná.

Jak poznám, že nejsem v pohodě

 

Někdy si těžko připouštíme, že něco uvnitř nás volá o pomoc. Tento seznam není odsuzováním ani nálepkováním. Je to rozcestník.
Pomůcka, jak v sobě rozpoznat výrazné signály nepohody a dát si šanci něco změnit dřív, než nás tělo nebo psychika zastaví silou.

 

1. Často koukám na stejné filmy nebo seriály dokola a dokola

• Co to znamená: Potřebuju se cítit v bezpečí. Známé věci mi pomáhají zvládat stres a nejistotu.

• Proč to tak je: Mozek vyhledává známé vzorce, protože nové věci by znamenaly nejistotu a hrozbu. Známé příběhy uklidňují a snižují pocity úzkosti.

 

2. Mám pocit, že se mi lidé vyhýbají

• Co to znamená: Možná působím uzavřeně nebo odtažitě, aniž bych si to uvědomoval(a).

• Proč to tak je: Když uvnitř dlouhodobě cítím bolest, prázdnotu nebo vztek, nevědomky to začínám vyzařovat navenek – v tónu hlasu, v pohledech, v energii, kterou kolem sebe šířím.
  Někdy tak mohu působit odmítavě, nepříjemně, nebo dokonce nepřátelsky.
  Lidé v mém okolí to často cítí dřív, než si to uvědomím já sám/sama.
  A protože i oni se chtějí chránit, mohou se rozhodnout držet si odstup – ne ze zlé vůle, ale proto, že jim v mé blízkosti není dobře.

 

3. Ztrácím chuť podnikat nové věci

• Co to znamená: Jsem unavený(á) ze světa kolem a nové věci mě už nelákají.

• Proč to tak je: Při psychickém přetížení se mozek přepíná do úsporného režimu – snaží se šetřit energii tím, že mě odrazuje od nových podnětů.
  Novinky a změny jsou totiž pro mozek přirozeně náročnější – vyžadují zvýšenou pozornost, učení a přizpůsobení.
  Každá nová situace znamená nejistotu a mozek ji proto vnímá jako potenciální hrozbu, kterou je potřeba analyzovat a vyhodnotit.
  Když je psychická kapacita oslabená, snaha o zvládnutí nového se může zdát příliš vyčerpávající, a proto se vnitřně stáhnu k tomu, co znám a co mi připadá bezpečné.

 

4. Jsem často podrážděný(á) a netrpělivý(á)

• Co to znamená: Mám v sobě napětí, které snadno vybublá ven i v těch nejdivnějších situacích.

• Proč to tak je: Když mám v sobě dlouhodobě nevyjádřený stres nebo frustraci, malé podněty mě snadno „přetečou“, protože moje kapacita zvládat napětí je vyčerpaná.
  Stačí drobnost – poznámka od kolegy, hluk v tramvaji, čekání ve frontě – a já reaguju podrážděně nebo přehnaně.
  Není to proto, že bych byl(a) slabý(á) nebo nevychovaný(á), ale protože moje vnitřní rezerva klidu je téměř prázdná.

 

5. Mám fyzické potíže bez jasné příčiny

• Co to znamená: Moje tělo mi říká, že je něco špatně, i když jsem podle lékaře „zdravý(á)“. 

• Proč to tak je: Dlouhodobý stres a vnitřní napětí se ukládají do těla. Tělo začne vyjadřovat to, co psychika potlačuje – bolestmi, únavou, nespavostí.*

 

6. Cítím v sobě prázdnotu nebo ztrátu smyslu

• Co to znamená: To, co mě dřív těšilo, teď necítím. Jako by se uvnitř mě něco vypnulo.

• Proč to tak je: Když dlouhodobě potlačuju svoje emoce nebo potřeby, ztrácím přirozenou schopnost cítit radost. Mozek se chrání „vypnutím“ emocí, aby snížil bolest.

 

7. Mám silnou potřebu mít všechno pod kontrolou

• Co to znamená: Nejistota mě děsí, a tak se snažím všechno řídit a plánovat.

• Proč to tak je: Když se uvnitř necítím bezpečně, snažím se si vytvořit aspoň vnější jistoty, abych měl(a) pocit, že něco ovládám a můžu předcházet nepříjemnostem. Problém ale je, že mám potřebu ovládat všechno a řídit všechny. 

 

8. Často sním o tom, že uteču a začnu jinde

• Co to znamená: Něco v mém životě mě nenaplňuje a hledám únik v představách.

• Proč to tak je: Fantazie o jiném životě jsou obranným mechanismem – mozek se snaží uniknout od nepříjemné reality a vytváří si alespoň v hlavě lepší možnosti, které ale neměním v realitu, nepodnikám k tomu žádné kroky. 

 

9. Jsem na sebe přehnaně kritický(á)

• Co to znamená: Víc vidím svoje chyby než to, co se mi daří, i když před ostatními se přetvařuju a snažím se působit spokojeně, vlatně o tom ostatní i často přesvědčuju.

• Proč to tak je: Pokud v sobě nesu vnitřní nejistotu nebo staré vzorce viny, můj vnitřní hlas mě bude více shazovat než podporovat. Sebekritika se stává návykem, mým denním chlebem.

 

10. Nasazuju "masku", když jsem mezi lidmi

• Co to znamená: Předstírám, že je všechno v pořádku, i když uvnitř cítím smutek nebo únavu. Když už se nezvládám přetvařovat, začnu vybuchovat, vztekat se, urážet se.

• Proč to tak je: Chráním se tím, že ukazuju navenek „přijatelnou“ tvář, protože se bojím, že kdybych ukázal(a) svoji skutečnou bolest, byl(a) bych odmítnut(a) nebo nepochopen(a).

 

Když se přistihnu, že se neustále odhlašuju a znovu přihlašuju do různých skupin, projektů nebo aktivit, že se cyklím v neustálém hledání "něčeho lepšího", nebo že si opakovaně stěžuju na lidi a věci kolem sebe – a přitom nikdy nehledám chybu, ani kousek, v sobě – je to jasný signál, že něco uvnitř není v pořádku.
Takové chování často vzniká z pocitu vnitřní nespokojenosti, frustrace nebo nevyřešeného vnitřního napětí, které projekčně přenáším ven – na okolí, na situace, na ostatní lidi.
Ve skutečnosti ale neutíkám před nimi. Utíkám sám(a) před sebou.
A právě v těchto chvílích je nejvyšší čas vzít rozum do hrsti, přestat čekat, že změna přijde sama od sebe, a udělat první vědomý krok: začít hledat cestu zpět k sobě. Jakkoli, jak mi to dává smysl, jen ať to má účinek.

Tím, že si přiznáme sami před sebou, že se necítím dobře, neklesá moje hodnota ani společenský status.
Naopak – prokazuju tím odvahu a zralost, kterou má jen málokdo. 
Pojmenovat své potíže je první a nejdůležitější krok k tomu, abych získal/a zpět svůj klid, sílu i radost ze života.
Není ostudou potřebovat pomoc. Ostudou by bylo vzdát se sebe sama a neustále svým stavem ubližovat celému svému okolí a hlavně těm nejbližším.

Pokud v sobě některé z těchto varovných signálů poznáváte, dopřejte si čas je v klidu prozkoumat, pochopit. A pokud budete cítit, že je to na Vás příliš, že si s tím nevíte rady, neváhejte si požádat o pomocnou ruku. Nemusíte to nikomu blízkému sdělovat, jděte, najděte si nějakého terapeuta, odborníka, kohokoli, pomoc, ale konejte, vykročte.

 ----------------------------------------------------------------------------------------------------

*Dlouhodobý stres aktivuje v těle systém „bojuj nebo uteč“ (sympatický nervový systém).
Tento stav je přirozeně určen pro krátkodobé zvládnutí ohrožení – například před útokem nebo nebezpečím.
Ale pokud stres trvá dlouhodobě (týdny, měsíce), tělo je stále napnuté a nikdy se úplně nevypne.

To má několik následků:

• Hladina stresových hormonů (zejména kortizolu) je trvale zvýšená.
  → To oslabuje imunitní systém, narušuje regeneraci a zvyšuje vnímání bolesti.

• Napětí ve svalech se stává chronickým.
  → Člověk má pocit bolesti v zádech, krku, ramenou, bez jasné fyzické příčiny.

• Mozek (hypotalamus a limbický systém) propojuje psychický stres s tělesnými reakcemi.
  → To může vést k psychosomatickým potížím jako je bolest žaludku, migrény, nespavost.

• Potlačené emoce (např. smutek, vztek, strach) se nemohou „vybít“, takže tělo začne „mluvit“ za psychiku.
  → Únava, bušení srdce, neklid, podráždění.

 ----------------------------------------------------------------------------------------------------

Na závěr snad už jen stačí říct...

Pokud se v některých z těchto signálů poznáváte, je čas se na chvíli zastavit.
Nejen kvůli sobě, ale i kvůli lidem, které máte kolem sebe.
Dlouhodobá bolest, kterou v sobě nosíme, se totiž často promění v bolest, kterou nevědomky rozdáváme dál.
Změna není o vině ani o trestu.
Je o odvaze převzít odpovědnost za svůj život a přestat ubližovat sobě i těm, kteří s námi zůstávají, i když je to bolí.
Každý nový začátek začíná jedním upřímným pohledem dovnitř.